O vlastním blogu přemýšlím už dlouho. Vždycky jsem si říkal, o čem bych tak mohl psát. Aby to třeba alespoň někdo četl. Ale v ten moment, kdy padlo rozhodnutí, že právě teď začnu, mi byla moje případná budocí čtenářská obec vlastně dost jedno (pardon). Chtěl jsem si zaznamenat myšlenky a zážitky, abych jednou prostřednictívm těchto řádků mohl vzpomínat.
O mně samotném se toho více dozvíte postupně v mých textech, na úvod asi jen pár základů. Bývalý novinář, v současnosti pracující na tiskovém oddělení firmy, kterou všichni bezpečně znáte. Opožděný student vysoké školy (po maturitě jsem šel hned pracovat a o škole jsem nechtěl any slyšet), milovník všeho, co má čtyři (a více) kola a vášnivý cestovatel. Tyto dva koníčky jsem propojil a splnil si svůj velký sen. Nyní jsem tak majitelem v pořadí už druhé obytné dodávky. Ale zpět k tomu důležitému.
Lákadlo jménem Drákula
Řadu let sním o návštěvě Rumunska, především tedy Transylvánie. Stejně jako mnoho dalších turistů, i mě to sem táhlo díky románu Brama Stokera. Knihy i internet však lákaly na úžasnou přírodu, krásná panoramata, historická města, zapomenuté vesničky i údajně nekrásnější silnici světa (jak ji nazvalo trio moderátorů Top Gearu).
Do Rumunska jsme se tak vydali v září 2025. V době, kdy píšu tyhle řádky, jsme přesně uprostřed dvoutýdenního dobrodružství, které podnikáme v naší obytné dodávce. Zážitek, který byl spouštěč pro mou psavou aktivitu, se ale stal hned zkraje našeho pobytu na východě Evropy.
Bărbătești, v podstatě úplně bezejmenná vesnička ve Valašsku na hranici národního parku. Několik kostelů, jinak jde ale o vesnici, kterých najdete po Rumunsku nespočet. Naše kroky směřovaly na krátký výlet po okolí kempu, kde jsme večer předtím našli útočiště.
Mimochodem, v době, kdy píšu tenhle článek, jsme v tom kempu po přestávce znovu. Jsou tady moc milí majitelé a celkově je to krásné místo.
Bărbătești leží asi sedm kilometrů pěšky od kempu, bylo tak dobrým cílem. Až ke kostelu to byl obyčejný výlet, popravdě spíš nezajímavý. Zdejší farní kostel zasvěcený Narození Panny Marie byl postaven farníky v letech 1925 až 1945. Jde tak o mladý kostel, stavba je to nicméně krásná. Jen jsme kolem kostela procházeli a na jeho zahradě pod několik metrů dlouhým přístřeškem seděla asi stovka lidí ze zdejší vesnice. Ani jsme moc zvědavě nekoukali, nicméně i to stačilo, aby za námi k plotu vyrazilo několik místních a vesele pokřikovali rumunsky cosi, čemu jsme nerozuměli. Dostávali jsme dojem, že nás zvou k obědu…?
Základy kostela a polenta
Samozřejmě jsme nevěděli, jak raegovat, bylo nám to takový blbý, jen tak se jít najíst…jenže oni se začali tvářit, že bychom je snad urazili, kdybychom se nepřidali. Inu, kývli jsme. Zdejší farář nás nejdříve provedl kostelem. Bohužel mluvil jen rumunsky, takže i když se snažil, z výkladu jsme si toho mnoho neodnesli. Ale jednu věc si pamatuju. Zdejší kostel má sedm metrů hluboké základy. Věřím, že tu informaci někdy v budoucnu zužitkuju. Ještě nevím jak, ale ono se něco najde.
Potom už nás zavedli přímo na hostinu. Prakticky nikdo ze zdejších nemluvil anglicky, ale najednou se z davu lidí zvedl muž, představil se a nabídl nám pomoc s překladem, protože prý mluví anglicky, francouzsky a dalšími jazyky. Přisedl si k nám a začal si s námi povídat. Najednou jsme se cítili i příjemněji, protože jsme aspoň trochu začali chápat, co se zrovna děje. Naproti nám seděl u stolu farář a začal nás hostit. Jako předkrm jsme dostali tradiční rumunskou polentu s ovčím sýrem. Je to tak syté jídlo, že k polévce a hlavnímu chodu jsme se už ani nedostali. A tradiční koblížky, které byly jako dezert, jsme dostali na cestu s sebou v tašce.
Bylo to moc milé pohoštění. O podobných zážitcích jsem vždycky četl jen v knihách, případně je viděl v cestovatelských dokumentech v televizi. A najednou zjišťuju, že se to opravdu děje. Že jsem si to sám zažil. Sedíme mezi babičkami a dědečky (mám nutknátí napsat dědečkami!) v krojích, mezi dětmi a dalšími milými lidmi. Každý se na nás usmívá a mávají na pozdrav. Protože mávnutí je jediné, čemu rozumíme všichni.
Náš nový přítel Ion, polyglot pracující pro významnou automobilku, nám vysvětluje, kde jsme se ocitili. Hostina probíhala v rámci tradičního festivalu lidového tance “BRÂUL DE AUR” (v překladu Zlatý pás). Ten se zde konal už po 53. při příležitosti svátku Panny Marie, která je patronkou kostela. Do Bărbătești se každoročně sjíždí účastníci nejen z okolních obcí a na místím hřišti předvádějí své dovednosti v lidovém tanci. Jde o krásnou přehlídku pohybu, krojů a místních tradic, doprovázenou dobrým jídlem i pitím.
Ion nás po jídle doprovodil od kostela až na hřiště, kde se konala hlavní část festivalu. Věnoval nám celé odpoledne a čas strávený s ním byl velmi příjemný. Škoda, že tohle si asi nepřečte. Cestou jsme potkali průvod koňských povozů, které přes vesnici za policejního doprovodu vezly účastníky tanečního festivalu. Lidé na povozech zpívali, usmívali se a mávali přihlížejícím. Na to, že jsme do téhle vesnice šli vlastně jen náhodou…
Rumunská pohostinnost a vstřícnost se nám ten den vyplatila ještě jednou. Po několika pivech i jídlech (ano, hostili nás i na hřišti) se člověku sedm kilometrů “domů” do kopce moc nechce. V okamžik, kdy jsme přemýšleli, co s tím, nám ale napsal majitel kempu, jestli nepotřebujeme odvoz, že začíná pršet a on má o nás strach. Jak se nám tahle zpráva hodila…
Celý tenhle zážitek i neuvěřitelné přátelský přístup majitele našeho kempu vyústil v to, že jsme se o pár dní později z Transylvánie vrátili ještě aspoň na dvě noci zpět do Valašska. O tom ale až v dalších příspěvcích…
Máte otázky, které se týkají Rumunska, obecně cestování či obytných aut? Neváhejte a pište do komentářů.
Napsat komentář