Autor: admin

Transfagarasan (čti Transfagarašan či Transfagaraš) byla vlastně mou pozvánkou do Rumunska. Teda, hned po legendě o Drákulovi. Pro milovníka aut a řízení je tato horská cesta něčím, co prostě chce tak nějak přirozeně zažít. Nespočet zhlédnutých videí a přečtených článků mě stále víc nahlodávalo k návštěvě Rumunska. A zrovna Transfagarasan byla jedním z nejsilnějších zážitků na celé cestě.

Nejdříve něco málo faktů: Transfagarasan nese označení DN7C a jde o horskou silnici, která překonává pohoří Fagaraš v Karpatech. Spojuje města Sibiu (které samo o sobě stojí za návštěvu, taky se k němu na blogu dostanu) a Pitesti. Její délka je asi 90 kilometrů a nejvyšší bod se nachází ve výšce 2 042 m n. m. Silnice je proslulá prudkými serpentýnami a nepopsatelnými výhledy. Je často označována za jednu z nejkrásnějších a nejnáročnějších horských silnic v Evropě.

My jsme tuto slavnou silnici projeli během našeho rumunského tripu hned dvakrát. Až tolik nás uchvátila. Poprvé směřovala naše trasa z jihu na sever, podruhé jsme se o několik dní později vraceli opačným směrem.

Pokud jedete z jihu, hned na začátku vás čeká velkolepá podívaná. Parkovacích míst je tady sice jen pár, ale turisté (pro mě asi dost pochopitelně, protože jen projet kolem a nezastavit bych považoval za hřích) běžně parkují i přímo na silnici na zákazech zastavení. A o čem je řeč? O přehradě Vidraru, která je jednou z nejznámějších přehrad v Rumunsku a je úzce spjatá s Transfagarasan. Cestou na vrchol jedete přímo přes hráz, která je vysoká nepředstavitelných 166 metrů. Při svém dokončení v roce 1965 byla jednou z nejvyšších v Evropě. Když se díváte z hráze dolů, cítíte „lidskou malost“. Člověk je ve srovnání s tím obrovským betonovým dílem jako mravenec. Část vyrubané zeminy z přehrady byla později použita jako náspy při výstavbě Transfagarasan.

Cestou na vrchol se jede dlouhou část cesty mezi lesy. Nachází se tady několik restaurací, my v obou případech zastavili v restauraci Transfagarasan Treehouse Village. Jde o restauraci, která je postavena přímo v lese mezi stromy, které prorůstají podlahou. Jde o krásné místo s příjemnou obsluhou a skvělým jídlem. My jsme si dali místní specialitu, což je mix na ohni pečených mas s hranolkami a kyselou zeleninou. Určitě doporučujeme také kuřecí polévku, v každé porci plave celé kuřecí stehno a je skutečně vynikající. Sympatické bylo, že vybavení dodal pivovar Staropramen. Člověk se cítil aspoň trošku jako doma.

Rumunsko je známé pro velké množství medvědů, kteří zde žijí. A právě Transfagarasan je medvědy vyhlášená. Hned na začátku se objevují cedule žádající turisty, aby medvědi nekrmili. Věřili jsme proto, že i my budeme mít štěstí a poprvé v životě uvidíme medvěda ve volné přírodě (samozřejmě z bezpečí našeho auta). Bylo to jediné místo, kde jsme si medvěda přáli potkat. Protože při pěších výletech po horách jsme ho fakt vidět nechtěli. 😊 A skutečně se podařilo, hned pár kilometrů od přehrady. Medvěd ležel přímo vedle silnice. A jak je nepřehlédnout? Nebývá to nic složitého, protože tam, kde je medvěd, stojí spousta blikajících aut. Aby si jejich posádky mohly zvíře vyfotit. To jsme si během cesty po Transfagarasan potvrdili několikrát. Celkem jsme totiž během obou cest potkali k 15 medvědům.

Bohužel, někteří neukáznění turisté medvědy krmí. Pokud vás mohu o něco poprosit, vy to nedělejte. Medvědi potom nemají motivaci k přirozenému lovu a jen loudí u cesty, což může být problém v době, kdy už na Transfagarasan turisté nejsou a medvědi potom nemají co žrát, protože jsou zvyklí na snadnou kořist od lidí. A určitě nevystupujte z auta. Každý rok kolují internetem zprávy, jak medvěd na Transfagarasan napadl člověka. I my, schování v autě, jsme byli se zařazenou rychlostí pro jistotu připraveni k okamžitému odjezdu, kdybychom se medvědovi přestali líbit. Kromě hnědých chlupáčů jsme měli štěstí třeba také na lišku.

Čím výše člověk jede, tím víc řídne les a začínají se objevovat výhledy na kamenité svahy. Počasí v Karpatech je nevyzpytatelné, takže při první cestě nám (nejdříve lehce, potom už silně) pršelo, při druhé byla Transfagarasan schovaná v mlze. Jsme rádi, že alespoň tu první cestu jsme si mohli užít i s výhledy na okolní hory. Stojí to opravdu za to.

Kolem celé délky silnice se nachází časté menší vodopády a další krásy přírody, ale i malinké tržnice, často s několika stánky nabízejícími nejčastěji místní uzeniny a sýry, na samotném vrcholku Transfagarasan si ale koupíte i suvenýry nebo trdelník. Vrchol je hojně navštěvované místo, primárně díky jezeru Balea Lac. My ho bohužel neviděli ani jednou, poprvé kvůli silnému dešti, kdy se nám nechtělo k jezeru chodit, podruhé kvůli neprůstupné mlze, která zdejší turistickou atrakci nekompromisně ukryla.

Pokud jedete z jihu, po vyjetí na vrchol se vám otevře nejhezčí výhled celé cesty. Jde o tolik slavnou vyhlídku na část klikatící se Transfagarasan. Počítejte s tím, že se tady zaseknete a budete chtít fotit. Hodně fotit. My, odkojení benzinem, se navíc snažíme udělat nejhezčí fotku našeho plechového miláčka se slavnou silnicí v pozadí. A zapomenout nesmíme ani na selfíčka. 😊

Potom už zbývá opět cesta dolů. Stejně jako v předchozím textu k Transalpině, i tady apeluji: mějte brzdy v pořádku! Klesání je opravdu prudké a několikrát jsem děkoval sám sobě, že jsem kompletní brzdy nechal na našem bulíkovi před cestou vyměnit.

Jelikož jsme cestovali do Rumunska v září, užili jsme si Transfagarasan prázdnou. V podstatě jsme potkali jen pár aut. Záměrně jsme zvolili ještě všední den, tím jsme si chtěli klid na této ikonické cestě pojistit. O víkendech (a především v letní turistické sezoně) to chce na cestu silné nervy, protože zájem je obrovský a často jedete celou trasu v dlouhé koloně. A pozor, Transfagarasan je většinou od konce října do června kvůli špatnému počasí zcela uzavřena.

Do Rumunska se chci ještě vrátit. A i když jsem tady byl už dvakrát, podívám se na Transfagarasan minimálně potřetí. Jde opravdu o úchvatný zážitek a pokud bych si měl vybrat mezí ní a Transalpinou, tak volím Transfagarasan, především kvůli zajímavějším výhledům a přírodě. Ale je to jen subjektivní názor.

Pokud jde o to, jestli je lepší cesta ze severu nebo z jihu: za mě je to úplně jedno. Asi o trošku víc jsme si užili cestu z jihu na sever, ale vliv na to může mít i to, že to bylo zkrátka poprvé.

Autor fotografií: Jaroslav Beneš

Pro mě jako nadšence do všeho, co má alespoň čtyři kola a motor, bylo Rumunsko zajímavé také z jiných důvodů než pro běžného turistu. Vedle kouzelné přírody a vyhlášených památek to byly jedny z nejslavnějších silnic světa.

Konkrétně Transalpina a Transfagarasan. A právě první zmíněnou silnici jsme se rozhodli přejet hned na začátku dvoutýdenního tripu po Rumunsku.

Dovolte mi ale nejdříve krátkou úvodní odbočku. Do Rumunska jsme dorazili v sobotu po poledni. První zastávka bylo město Deva, které leží v západní části Transylvánie. Asi padesátitisícové město jsme zvolili jako dobrý výchozí bod hned ze dvou důvodů: je relativně blízko od hranic, tedy se tam dá dojet z Prahy na jeden zátah, zároveň je ale odsud blízko na naše první turistické cíle. Samo o sobě stojí Deva za návštěvu, jedno odpoledne vám bude stačit. Dominantou je středověká pevnost na kopci nad městem, ke které vede lanovka. Městu dává pevnost jedinečnou scenérii a je vděčnou kulisou při focení například náměstí nebo parku.

Z města Deva jsme se druhý den ráno vydali na hrad Hunedoara, který patří mezi největší a nejimpozantnější gotické hrady v Evropě. Jelikož jsme Rumunsko navštívili v září, tedy mimo hlavní turistickou sezonu, na hradě jsme byli skoro sami. Zklamáním ale bylo lešení, které pokrývalo tu nejfotogeničtější část hradu. Vstupné do hradu nestojí moc, za jednoho dospělého v přepočtu asi 230 Kč (září 2025). Vstupenka vám otevře dveře do velké části hradu bez průvodce, jednotlivé místnosti, chodby i věže si procházíte vlastním tempem a vlastní trasou, což je pro mě třeba z Česka nezvyklé. Vybavení není nijak bohaté, nicméně za návštěvu tento hrad za mě určitě stojí. Nezvyklým zpestřením byla výstava k tématu tortury, která byla v ceně vstupného.

Ale z úvodu zpět k tématu. Po návštěvě hradu nás totiž čekal hlavní cíl dne. A to Transalpina, tedy silnice DN67C. Jejím nejvyšším bodem je průsmyk Urdele ve výšce 2 145 m n. m., což z Transalpiny dělá nejvýše položenou silnici v Rumunsku. V roce 2009 byla dokončena její rekonstrukce, takže se svezete po krásném, hladkém asfaltu, což jen umocňuje celkový pozitivní zážitek protkaný nespočtem šikan, prudkých stoupání a fascinujících výhledů na okolní hory a planiny.

Na celosvětově známou silnici jsme vstoupili ze severu od města Sebeš. Cesta se zprvu zvedá mírně a postupně, aby taky ne, celkově má na délku 148 kilometrů. Už od začátku se ale klikatí skrz krásnou zalesněnou krajinu, která člověka dovede třeba k přehradě Oasa. Ačkoliv je na úseku silnice přes hráz přehrady zákaz zastavení, nezdá se, že by ho kdokoliv respektoval. Auta tady zastavují a lidé si fotí výhled na přehradu. Mnohem větší sílu ale má pohled na druhou stranu, do údolí. Přehrada se tady skrz vodní elektrárnu mění v řeku Sebes a při pohledu dolů do krajiny teprve člověk pochopí, jak mohutné dílo to je. Nejedna myšlenka míří směrem k tomu, jak by to asi vypadalo, kdyby se hráz protrhla. Ale nebudeme strašit.

Kolem přehrady se nacházejí restaurace, my jsme zastavili o kousek dál od hráze v podniku Cabana Oasa, který můžu s klidným srdcem doporučit. Nabízí primárně tradiční rumunská jídla, takže vepřové maso a klobása s polentou byla pro mě jasná volba. Obrovská porce za asi 160 korun je příjemná, navíc je tady rozlehlé parkoviště, takže minimálně mimo sezonu nebyl problém zaparkovat.

Potom už jsme se vydali na samotný vrchol Transalpiny, cestou nás ale zastihla veliká bouřka. Poprvé jsme tak okusili rozmary počasí v Karpatech, překvapit nás ale během dovolené měly ještě mockrát. Přívaly vody a později i krup byly tak velké, že jsme museli zastavit na krajnici a počkat, až se počasí aspoň trošku umoudří. Ostatně, zastavovala valná většina aut. Později jsme se dokonce schovali i s autem na kraj lesa, aby náš obytný Transporter přežil Rumunsko bez úhony. Což se naštěstí povedlo.

Nejvyšší bod Transalpiny a jeho blízké okolí náš přivítal už jen s mírným deštěm. Začala tak celá série zastávek při lovu za fotkou s nejlepším výhledem. Jako milovník aut jsem blázen do focení právě mého plechového miláčka, jeho fotky s co nejhezčím pozadím pak zdobí tapetu mého telefonu a plní roli úvodní fotografie na sociálních sítích. No co, každý máme nějaké postižení, nesuďte mě.

Transalpina vede přes dva vrcholy, ten v pořadí druhý nejvyšší by měl být jen asi o 45 metrů níže než jeho vyšší bráška. Oba nabízí naprosto úchvatné pohledy na otevřené horské pláně a panoramata bez lesa, což je typické pro nejvyšší partie Jižních Karpat. Jelikož to byly první hory, které jsme v Rumunsku viděli, žili jsme v domnění, že nic hezčího už asi neuvidíme. Později jsme to přehodnotili při cestě po silnici Transfagarasan, ke které se dostanu ještě v dalším příspěvku na blogu. Ta je, zpětně hodnoceno, ještě o kus hezčí.

Při přejezdu mezi vrcholy Transalpiny nám přálo štěstí a vysvitlo i slunce. Krajinu tak zalilo nádherné pozdně letní slunce, což krásně vybarví skály, stromy i planiny a fotky nabírají úplně nový rozměr. Zážitek to byl obrovský.

Vrcholky Transalpiny lemují jednoduché restaurace, ačkoliv zde přemýšlím, jestli to není moc silné pojmenování. Jednoduché přístřešky, vaří se na ohni a pokud si potřebujete odskočit, musíte do proslulé „toitoiky“. Nicméně atmosféru Transalpiny díky tomu dokresluje vůně dřeva a ohně i připravovaných specialit, nejčastěji masa nebo klobás. Na pár desítek minut jsme se tak pocitově přenesli do studeného podzimu, pro který je sychravé počasí i ohně typické.

Cestou po Transalpině dolů jsme se nezapomněli zastavit na tržnici, které jsou rozeseté po celém Rumunsku a dá se bez nadsázky říct, že na těchto místech koupíte cokoliv, co vás napadne. Já si pořídil samolepku na auto s motivem Transalpiny a zahájil tak novou tradici, kterou spousta kolegů cestujících po světě zavedla už dávno přede mnou. Můj obytný Transporter tak na bočním okně sbírá vzpomínky na místa, kam nás dovezl.

A jak se na Transalpině vlastně řídí? Popravdě, měl jsem z cesty trochu obavy, protože nás vozí postarší VW Transporter s výkonem nijak oslňujících 63 kilowattů. Nicméně, zvládl to na výbornou. Obecně jezdí všechna auta po této cestě pomalu, protože jinak se to ani nedá. Prudké vracečky v kombinaci se stoupáním dovolují jet většinu té nejprudší částí Transalpiny maximálně na dvojku, výjimečně na trojku. Alespoň průměrný řidič tak projížďku po této slavné silnici zvládne dle mého názoru bez obtíží. Nebojte se a vyzkoušejte to, opravdu to stojí za to.

Jen si před cestou zkontrolujte brzdy, protože to, co na jedné straně vystoupáte, musíte na té druhé zase logicky sjet. A dovolím si tady jeden malý apel: brzdovou kapalinu je důležité pravidelně měnit. Pokud si už ani nepamatuje, kdy se ve vašem autě měnila, před cestou do Rumunska to udělejte. Já měl před cestou hotové naštěstí kompletní brzdy na celém autě. Nicméně po celé Transalpině je na kamenech a svodidlech kolem cesty fixami či spreji napsán kontakt na různé autoservisy, asistence a odtahové služby. Takže přípravu určitě nepodceňujte. Rumuni ty reklamy na odtah určitě nepíšou kolem silnice jen tak.

Z Transalpiny jsme zamířili do kempu, který leží na samotné hranici národního parku Buila-Vanturarita. Pokud bych měl nějaký kemp z celého Rumunska doporučit, tak je to právě tento. Jmenuje se Buila Base Camp a je to jedno z nejhezčích míst, které jsme vůbec kdy navštívili. Svědčí o tom i hodnocení ostatních návštěvníků. V době, kdy píšu tenhle příspěvek, se pořád drží na čistých pěti hvězdičkách z pěti. Z majitelů se stali naši, snad to mohu říct, přátelé, minimálně známí určitě. A kontakt udržujeme dosud. A v tomto kempu začíná další příběh, který jsem psal jako první a který si můžete přečíst tady

O vlastním blogu přemýšlím už dlouho. Vždycky jsem si říkal, o čem bych tak mohl psát. Aby to třeba alespoň někdo četl. Ale v ten moment, kdy padlo rozhodnutí, že právě teď začnu, mi byla moje případná budocí čtenářská obec vlastně dost jedno (pardon). Chtěl jsem si zaznamenat myšlenky a zážitky, abych jednou prostřednictívm těchto řádků mohl vzpomínat.

O mně samotném se toho více dozvíte postupně v mých textech, na úvod asi jen pár základů. Bývalý novinář, v současnosti pracující na tiskovém oddělení firmy, kterou všichni bezpečně znáte. Opožděný student vysoké školy (po maturitě jsem šel hned pracovat a o škole jsem nechtěl any slyšet), milovník všeho, co má čtyři (a více) kola a vášnivý cestovatel. Tyto dva koníčky jsem propojil a splnil si svůj velký sen. Nyní jsem tak majitelem v pořadí už druhé obytné dodávky. Ale zpět k tomu důležitému.

Lákadlo jménem Drákula

Řadu let sním o návštěvě Rumunska, především tedy Transylvánie. Stejně jako mnoho dalších turistů, i mě to sem táhlo díky románu Brama Stokera. Knihy i internet však lákaly na úžasnou přírodu, krásná panoramata, historická města, zapomenuté vesničky i údajně nekrásnější silnici světa (jak ji nazvalo trio moderátorů Top Gearu).

Do Rumunska jsme se tak vydali v září 2025. V době, kdy píšu tyhle řádky, jsme přesně uprostřed dvoutýdenního dobrodružství, které podnikáme v naší obytné dodávce. Zážitek, který byl spouštěč pro mou psavou aktivitu, se ale stal hned zkraje našeho pobytu na východě Evropy.

Bărbătești, v podstatě úplně bezejmenná vesnička ve Valašsku na hranici národního parku. Několik kostelů, jinak jde ale o vesnici, kterých najdete po Rumunsku nespočet. Naše kroky směřovaly na krátký výlet po okolí kempu, kde jsme večer předtím našli útočiště.

Mimochodem, v době, kdy píšu tenhle článek, jsme v tom kempu po přestávce znovu. Jsou tady moc milí majitelé a celkově je to krásné místo.

Bărbătești leží asi sedm kilometrů pěšky od kempu, bylo tak dobrým cílem. Až ke kostelu to byl obyčejný výlet, popravdě spíš nezajímavý. Zdejší farní kostel zasvěcený Narození Panny Marie byl postaven farníky v letech 1925 až 1945. Jde tak o mladý kostel, stavba je to nicméně krásná. Jen jsme kolem kostela procházeli a na jeho zahradě pod několik metrů dlouhým přístřeškem seděla asi stovka lidí ze zdejší vesnice. Ani jsme moc zvědavě nekoukali, nicméně i to stačilo, aby za námi k plotu vyrazilo několik místních a vesele pokřikovali rumunsky cosi, čemu jsme nerozuměli. Dostávali jsme dojem, že nás zvou k obědu…?

Základy kostela a polenta

Samozřejmě jsme nevěděli, jak raegovat, bylo nám to takový blbý, jen tak se jít najíst…jenže oni se začali tvářit, že bychom je snad urazili, kdybychom se nepřidali. Inu, kývli jsme. Zdejší farář nás nejdříve provedl kostelem. Bohužel mluvil jen rumunsky, takže i když se snažil, z výkladu jsme si toho mnoho neodnesli. Ale jednu věc si pamatuju. Zdejší kostel má sedm metrů hluboké základy. Věřím, že tu informaci někdy v budoucnu zužitkuju. Ještě nevím jak, ale ono se něco najde.

Potom už nás zavedli přímo na hostinu. Prakticky nikdo ze zdejších nemluvil anglicky, ale najednou se z davu lidí zvedl muž, představil se a nabídl nám pomoc s překladem, protože prý mluví anglicky, francouzsky a dalšími jazyky. Přisedl si k nám a začal si s námi povídat. Najednou jsme se cítili i příjemněji, protože jsme aspoň trochu začali chápat, co se zrovna děje. Naproti nám seděl u stolu farář a začal nás hostit. Jako předkrm jsme dostali tradiční rumunskou polentu s ovčím sýrem. Je to tak syté jídlo, že k polévce a hlavnímu chodu jsme se už ani nedostali. A tradiční koblížky, které byly jako dezert, jsme dostali na cestu s sebou v tašce.

Bylo to moc milé pohoštění. O podobných zážitcích jsem vždycky četl jen v knihách, případně je viděl v cestovatelských dokumentech v televizi. A najednou zjišťuju, že se to opravdu děje. Že jsem si to sám zažil. Sedíme mezi babičkami a dědečky (mám nutknátí napsat dědečkami!) v krojích, mezi dětmi  a dalšími milými lidmi. Každý se na nás usmívá a mávají na pozdrav. Protože mávnutí je jediné, čemu rozumíme všichni.

Náš nový přítel Ion, polyglot pracující pro významnou automobilku, nám vysvětluje, kde jsme se ocitili. Hostina probíhala v rámci tradičního festivalu lidového tance “BRÂUL DE AUR” (v překladu Zlatý pás). Ten se zde konal už po 53. při příležitosti svátku Panny Marie, která je patronkou kostela. Do Bărbătești se každoročně sjíždí účastníci nejen z okolních obcí a na místím hřišti předvádějí své dovednosti v lidovém tanci. Jde o krásnou přehlídku pohybu, krojů a místních tradic, doprovázenou dobrým jídlem i pitím.

Ion nás po jídle doprovodil od kostela až na hřiště, kde se konala hlavní část festivalu. Věnoval nám celé odpoledne a čas strávený s ním byl velmi příjemný. Škoda, že tohle si asi nepřečte. Cestou jsme potkali průvod koňských povozů, které přes vesnici za policejního doprovodu vezly účastníky tanečního festivalu. Lidé na povozech zpívali, usmívali se a mávali přihlížejícím. Na to, že jsme do téhle vesnice šli vlastně jen náhodou…

Rumunská pohostinnost a vstřícnost se nám ten den vyplatila ještě jednou. Po několika pivech i jídlech (ano, hostili nás i na hřišti) se člověku sedm kilometrů “domů” do kopce moc nechce. V okamžik, kdy jsme přemýšleli, co s tím, nám ale napsal majitel kempu, jestli nepotřebujeme odvoz, že začíná pršet a on má o nás strach. Jak se nám tahle zpráva hodila…

Celý tenhle zážitek i neuvěřitelné přátelský přístup majitele našeho kempu vyústil v to, že jsme se o pár dní později z Transylvánie vrátili ještě aspoň na dvě noci zpět do Valašska. O tom ale až v dalších příspěvcích…

Máte otázky, které se týkají Rumunska, obecně cestování či obytných aut? Neváhejte a pište do komentářů.